Chcete-li být v kontaktu s členy, musíte se přihlásit
Zobrazujte a sledujte ostatní členy, vkládejte komentáře a více.

Učitelé a nástupci

Aktualizováno: 8. 12. 2020

Říká se, že své učitele si musíme zasloužit a přicházejí v okamžiku, kdy jsme na ně připraveni. Ze své zkušenosti to musím potvrdit. A nejde pouze o ty velké, které spočítáme na prstech jedné ruky, ale také o všechny kolem nás, kteří nás alespoň jedním okamžikem inspirovali na naší cestě, třeba zrovna výš.


Když jsem začal chodit na střední školu, jedním z hlavních předmětů byla ekonomika zahraničního obchodu. Při první hodině zároveň se se zvoněním objevila ve dveřích charismatická osobnost a přesto, že jsem studoval za socialismu a šlo o střední školu, nikdy mu nikdo něřekl jinak, než „pane profesore“ (a právem). Ano, ve své podstatě nás za střední školu naučil více než kdokoliv poté. A jak? Dal nám jasný cíl a směr, žádné podrazy, měli jsme u něj vždy dveře otevřené, mohli jsme se na cokoliv zeptat a on odpověděl pravdivě, ale s nadhledem a diplomacií (jemu vlastní). Kontrola formou písemek a zkoušení měla jasná očekávání. Cílem nebylo nachytat, ale umět. Výsledkem bylo, že na hodiny jsme se těšili, získali jsme si vzájemnou důvěru, respekt, a hlavně v nás zůstali znalosti tak, že já osobně jsem se na maturitu ani státnice nemusel téměř vůbec nic učit. Dlouho jsem se ptal sám sebe, proč taková osobnost neřídí naši školu? Tenkrát to mělo ale „jiné“ důvody. O to víc mě potěšilo, když jsem se s odstupem času dozvěděl, že po revoluci se stal ředitelem školy.

Kolik jste Vy měli za svůj život učitelů a jaký byl jejich odkaz pro vás? Kolika lidem jste učitelem či mentorem? Kolik lidí jste vychovali jako své nástupce?

Další významný učitel, který mě provázel mým profesním životem, se objevil při mém prvním pohovoru, když jsem dokončoval vysokou školu a začal jsem se rozhlížet po své první práci. Jednoho dne za mnou přišel můj pan profesor a zeptal se mě: „Už víš, kam budou směřovat Tvoje další kroky?“ „A proč se ptáte?“, odpověděl jsem mu. „Jedna velmi prestižní americká firma chce vstoupit na český trh a hledá šikovné lidi.“ „A co je to za společnost?“ „Procter and Gamble“. Hmmm, neznám, ani jsem neslyšel, čím se vlastně zabývají? „Michale, to je jedna z největších a nejprestižnějších firem v Americe a dostat se do ní je obrovským úspěchem!“ „Aha, tak já to teda půjdu zkusit“. Přišel jsem do kanceláře, kde mě uvítala paní asistentka a po chvilce vybídla, abych vstoupil do kanceláře. Tam ke mně kráčel dvoumetrový, charismatický, luxusně upravený člověk a lámanou češtinou mě přivítal: „Well, witejte v Procter and Gamble! Mám na Vás třřřicet minut, ehm (odkašlal hlubokým chraplavým hlasem), excuse me.“ A tak jsme si začali povídat a vyprávět a po skoro po třech hodinách řekl, že už ale opravdu musí, ale že se nevidíme naposledy…

Bohužel už není mezi námi, ale těch patnáct let nejenom mně dalo hodně. Když George náhle zemřel ve svých 56 letech, jeho manželka nás poprosila, abychom s pár dalšími přáteli dali dohromady nějaké ty vzpomínky.

Kromě nepřeberného množství humorných situací, zážitků, vtipů a scének jsme dali dohromady jeho odkaz tak, jak jsme ho cítili. Díky svému přirozenému obrovskému charisma, empatii a nekonečné dávce humoru dokázal vytvořit kolem sebe tým lidi, kteří se stali přáteli na celý život. Nezapomněl na nás ani když se časem naše cesty rozdělili, se všemi se i nadále stýkal, spoustě z nás pomohl a všichni mu rozhodně můžeme vděčit za odstartováni našich vlastních úspěšných osobních i profesních kariér. Vždy jsme se těšili na to "být v jeho blízkosti", Šířil kolem sebe obrovskou pozitivní energii, fantastický humor, nikdy nic nebylo nemožné. Jeho pověstné „sure, no problem“ nás bude provázet celým životem.

George byl inspirací, vzorem, vynikajícím šéfem, mentorem, člověkem, který uměl žít a nechat žít a také užít si a nechat užít ostatní.

Toto není školení ani poučka, to je realita, reálný příběh z reálného světa! Že vám to něco připomíná…. četli jste něco podobného v příručkách o leadershipu nebo jste si naopak povzdechli… bylo by skvělé mít takového šéfa. Zkusím to teď obrátit. Promítněte si svůj dosavadní pracovní život. Kolik máte společných zážitků se svými podřízenými a spolupracovníky či šéfy. Mohou vaši podřízení říci něco podobného i o vás? V práci totiž trávíme zatraceně hodně času na to, abychom si ho navzájem znechucovali.

Několik let jsem působil v konzultační společnosti a mimo jiné pracoval na projektu pro velkou korporaci. Tři roky jsme připravovali programy šité na míru, na základě zpětných vazeb jej přizpůsobovali potřebám klienta, co se obsahu, formy i lektorů týče. Po této době se rozhodlo oddělení lidských zdrojů vyhlásit výběrové řízení. Vypracovalo 56 standardizovaných modulů, rozdělili zaměstnance do skupin, vložili vše do SAPu a rozhodli, že všichni musí projít danými moduly. Na naši otázku, proč, když již absolvovali obdobné tréninky bylo odpovězeno, že je nutno zabezpečit jednotnou implementaci. A diktát byl na světě. Výsledkem je to, že místo motivace zaměstnanců došlo k jejich naštvání a ignoraci nového systému, management a HR oddělení ztratilo důvěru a respekt, a finanční stránku věci již vůbec neřeším. A samozřejmě si můžete tipnout, jaká byla hlavní kritéria oddělení nákupu při výběrovém řízení… V zaměstnání je to vlastně podobné, jako ve škole. V lepším případě společně s rodiči vybíráte školu, už ne učitele. A co je pro váš osobní rozvoj důležitější?

Máte svého učitele? A pro koho jste učitelem Vy?